"Chceš-li míti synka vola, hleď, ať jemu smrdí škola." (Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka)

Minulý týden se deset studentů třídy 6.8 a tři studentky ze třídy 7.8 zúčastnilo týdenního výměnného pobytu v Belgii ve městě Dilsen–Stokkem.

společná belgická

Naše cesta začala v neděli 23.2 v šest ráno na nádraží ve Furth im Waldu, odkud se celá výprava táhla napříč celým Německem až do města Aachen. Cesta vlakem byla zdlouhavá, tak jsme si čas krátili hrou, kterou mezi nás vnesl Honza. Hra spočívala v tom, že kdykoli během pobytu nebo cesty tam či zpátky na někoho musíte připnout modrý kolíček na prádlo, aniž by si toho dotyčný všimnul. V Cáchách na nás již čekala koordinátorka pobytu z belgické strany, Mia s manželem. Statní chlapci naskládali naše zavazadla do velkého auta značky Ford, kterým jsme pokračovali do Belgie. První dojem byl nezapomenutelný. Téměř žádný dům s fasádou, žádné louky nebo lesy… Zkrátka stál dům vedle domu a každý vypadal naprosto stejně. Omítka byla nahrazena cihlami a to na každém rohu. Účastníci naší výpravy z toho byli naprosto unešení.

A je to tady, přijíždíme ke škole a už zdálky zříme všechny ty pro nás zatím neznámé tváře, se kterými máme v plánu strávit náš příští týden. Napětí stoupá a v každém z nás se mísí pocity jaký, kdo vlastně bude a jak tenhle následující týden přežijeme. Vystupujeme z auta a už v těchto chvílích poznáváme, jak jsou Belgičané milí a přátelští. Hned se s námi bez jakýchkoliv ostychů nebo čehokoliv začali bavit, představovat se a pomalu už si každý odvážel svého českého partnera domů. Už při vstupu do jejich bydlení nás zarazilo, že většina Belgičanů se vevnitř nezouvá a často nepoužívá hlavní vchod, ale zadní dveře. Po půlhodině zabydlování se a poznávání s našimi belgickými partnery a jejich rodinami jsme se vydali zase zpátky do školy, kde studenti připravili menu pro kohokoliv, kdo přišel. Na této společné večeři se náš kolíček přesunul k Elišce, které zůstal až do konce večera bez jakéhokoliv povšimnutí. Po jídle jsme se všichni kromě Martina s Rubenem, kteří odjeli sledovat fotbalový zápas do Genku, vydali do kavárny, kde jsme utužovali naše mezilidské vztahy do večerních hodin.

Na druhý den se většina z nás na vlastní kůži přesvědčila o tom, jaký má cyklistika v Beneluxu silný vliv, když jsme skoro všichni jeli do školy na kole. Ve škole nás přivítal pan ředitel se dvěma přepravkami plnými coly a dalších limonád. Dále jsme všichni dostali dárkový balíček s tričkem školy a dalšími upomínkovými předměty. Po půlhodině prohlížení dárků a popíjení limonády jsme se vydali na prohlídku školy a jejího blízkého okolí.

Po prohlídce nás čekala naše první hodina výuky v Belgii. Byla to fyzika v anglickém jazyce. Jejich hodiny trvají na rozdíl od našich 50 minut a přestávky jsou jenom na oběd a na svačinu. Třídy mají jednu podélnou stěnu směrem na chodbu z půlky celou prosklenou, takže každý, kdo zrovna jde okolo, se může dívat, jak to komu při hodině jde. K obědu jsme dostali boloňské špagety, které však nesplňovaly naše kritéria pro konzumaci, ale naštěstí to zachránily babiččiny zelné placky. Všichni chodí jíst ven, během přestávky nezůstává uvnitř školy ani noha. Po naší první výuce jsme se všichni odebrali zpět do hostitelských rodin, kde jsme se posilnili na večerní program. Někteří se opět vydali na kavárny, jiní si užili společný večer u Liselotte strávený taneční hrou a popíjením limonády.

V úterý nás čekal jeden z hlavních bodů našeho pobytu a to návštěva Bruselu. Vyrazili jsme okolo půl desáté dopoledne vlakem z Genku a během hodiny a půl jsme dorazili na místo. Shodou okolností jsem našel kolíček připnutý na mých kalhotách, takže v Bruselu dále putoval ode mě přes Martina k Daně, která ho nosila na kapuci dobré dvě hodiny, než jí ho pan učitel sundal a nepozorovaně připnul na jednoho z belgických kantorů. Během návštěvy Bruselu jsme viděli známou sochu „čůrajícího chlapečka“ a sídlo krále Belgie. Rozhodně o nejlepší zábavu se však postarala Dana. Koupila si teplou vafli s polevou, ke které nafasovala plastovou vidličku, jedla s takovou vervou,  až si zčista jasna spletla vafli s plastem, ale prý vidlička chutnala dobře, to je všichni ostatní se mohli potrhat smíchy.

Středa se nesla v duchu dopolední školy a odpoledního výletu do Maaseiku na bowling. Na místo jsme dorazili těsně po první hodině odpolední a vydali se na oběd do restaurace zvané „Frituur“. Styl těchto restaurací spočívá v tom, že si objednáte pravé, velké bramborové hranolky a k nim smažený nějaký kus masa obalený v těstíčku. Po vydatném obědě jsme se všichni přejedení kolíbali pěšky na bowling. U vstupu však bylo okno, kterým se dalo koukat do posilovny, jakmile to holky uviděly, okamžitě všeho nechaly a byly nalepené jedna na druhou, aby jim náhodou nějaký sportovec neušel. Hra probíhala v přátelském duchu, hráli jsme na třech drahách a o největší rozruch se tentokrát postarala Chayenne, která šla házet, ovšem v návalu emocí jí při nápřahu jakýmsi způsobem vypadla koule a ostatní měli o zábavu postaráno.

Ve čtvrtek jsme se po škole opět vydali do Maaseiku, tentokrát však bez našich belgických partnerů a za poznáním, nikoliv za zábavou. Navštívili jsme muzeum lékařství za 1. Světové války a muzeum pravěku. Naším dalším cílem byl most, který vede přes řeku Maas, která je jedinou přirozenou hranicí mezi Belgií a Nizozemskem. Nějakou půlhodinku po našem příjezdu do Maaseiku začalo silně pršet, většina z nás hledala útočiště v místních kavárnách, jiní v muzeu. Jakmile však nastal čas odjezdu všichni šli ještě urychleně nakoupit pralinky a pivo všem jejich bližním zde v Česku. Večer byla v plánu menší párty u Michelle, která se dle mého názoru vydařila na výbornou. Martin s Rubenem přijeli až po jedenácté, protože byli v Genku na fotbale. Hráli jsme společenské hry, jedli chipsy a popíjeli Coca-colu. Na této párty na sobě nikdo kolíček neměl, takže všichni předpokládali, že ho má pořád Ruben, kterému ho připnul belgický učitel už ve středu. Na párty někteří přespali, ostatní odjeli okolo půl jedné do svých rodin.

A je tu pátek, naposledy se jdeme podívat na výuku do školy a odpoledne máme v plánu návštěvu stadionu v Genku. Nejvíce tam většinu lidí zaujala fotbalová hra na herní konzoli, od které se pak některé účastníky exkurze nedařilo odpoutat. Na stadionu jsme si dali kávu a při té příležitosti bylo uspořádáno losování o fotbalový míč, který jsme obdrželi od vedení klubu. Náš poslední večer v Belgii jsme každý trávili dost odlišně. Martin a Kristýna se svými partnery odjeli do Maasmechelenu na oslavu osmnáctých narozenin jedné dívky. Oslava prý byla velkolepá i s ochrankou, nicméně Kristýně se tam nelíbilo, takže po necelé čtvrthodině odjela zpátky do rodiny. Většina z nás však byla v klubu pro mladé si společně užít poslední večer v Belgii a se všemi se řádně rozloučit. Našli se však také tací, kteří večer trávili v pohodlí hostitelského domova.

V sobotu se už nemuselo vstávat nikam do školy, tudíž jsme všichni vyspávali až do času oběda. Postupně jsme se všichni v našich rodinách probouzeli do posledního dne našeho pobytu. Balící práce vypukly ještě před obědem naplno, každý se snažil, aby na nic nezapomněl a všechny suvenýry dovezl v pořádku domů. Nejhorší část celého týdne je před námi, všichni se vydáváme ke škole, kde se tak jak tomu už v životě bývá, musíme rozloučit. Náš odjezd psychicky moc dobře neustály Mia a Chayenne, kterým přišel kapesník vhod.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že jsem zatím ještě nikdy neviděl naše holky, že by chodily do školy s takovým nadšením v duši. Zeptal jsem se jich čím to je, jestli tím, že znovu uvidí české kamarády, nebo že škola začíná až v 8:25. Důvodem byli prý mladí, komunikativní a vtipní učitelé, kteří holkám věnovali svou pozornost. Myslím si, že Belgie zaujmula své pevné místo v srdci každého z nás a odjíždíme odtud velmi neradi. V životě by nás nikoho nenapadlo, že budeme mít tolik nových belgických kamarádů.

Štěpán Červený, 6.8