"Chceš-li míti synka vola, hleď, ať jemu smrdí škola." (Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka)

Před výměnným pobytem s francouzskou školou nikdo nevěděl, co nás čeká a co všechno zažijeme. S našimi korespondenty jsme se sice již znali z pobytu v Čechách, ale trápily nás obavy z přijetí ve francouzské rodině.

Zpočátku byla velkým problémem jazyková bariéra – nikdo z nás totiž nemluvil francouzsky. Byly to však zbytečné starosti. Francouzi jsou velmi milí a pohodoví lidé. Každodenní stres zvládají s klidem a úsměvem, což pro mnohé z nás není obvyklé. Náš pobyt byl plný překvapení. Ranní čaj se zde pije z misky, snídaně se odbývá, člověk musí bez svačiny vydržet až do oběda a pak až dlouho do noci, kdy se večeří. Na slazené nápoje zde zapomeňte, natočte si vodu z kohoutku. Ochutnali jsme zde leccos, třeba žabí stehýnka, šneky nebo vyhlášené francouzské sýry. Ve škole nás zarazil velký hluk a drzé chování žáků. Nesmí používat mobilní telefony a musí chodit vhodně oblečeni. Volný čas tráví společně, dokáží si hodiny povídat bez neustálého sledování svého telefonu. Francouzská nedochvilnost nás zarážela na společných výletech, raději oželí návštěvu zajímavého místa a dají přednost pikniku. Strávit deset dnů ve francouzské rodině bylo také velkým zážitkem. Jejich smysl pro pořádek a nekonečné debaty při pozdních večeřích nám nevyhovovaly, ale nezbylo nám, než se přizpůsobit. Rodiče i kamarádi byli daleko a my se museli spolehnout jen sami na sebe. Byla to škola života. Jako hostitelé nás Francouzi nezklamali. Některým z nás splnili i naše sny a přání. Tenhle pobyt nám rozhodně dal spoustu zážitků, zkušeností, mraky fotek a možná i tak pět kilo jako bonus. To nám ale rozhodně nevadí, protože za těch dvacet dnů to prostě stálo. Váha se dá kdykoli shodit, ale se zážitky už to tak jednoduché není. Ty nám zůstanou navždy.