"Chceš-li míti synka vola, hleď, ať jemu smrdí škola." (Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka)

Před pár dny přijeli do rodin našich žáků mladí Francouzi se svými učiteli, aby u nás poznávali naši kulturu, školní systém, památky ale i životní styl. Pro některé z nich to je vůbec první odloučení od rodiny na delší dobu, které každý snáší jinak. Někteří se se svými hostiteli skamarádili hned od první chvíle a cítili se u nás jako doma.

Jiní měli zpočátku problémy s komunikací v jazyce, který není jejich mateřský (angličtina), a navíc se jim stýskalo po domově. Žáci tříd 4.8 a 2.6 se ale role hostitele ujali hned od prvních okamžiků velice svědomitě a snaží se snést Francouzům takřka modré z nebe. Zkuste si hned poté, co vstanete, přemýšlet v cizím jazyce, zjišťovat pocity toho druhého, a ještě být připraven neustále odpovídat na otázky všeho druhu a to až do pozdních nočních hodin. Jak všichni do jednoho konstatují, role hostitele velice vyčerpává a není vůbec jednoduchá. A to přitom naši žáci chodí normálně do školy, tedy pokud nejsou s Francouzi na poznávacím výletě, a někteří z nich obstarávají i přípravu večeře, když rodiče zrovna nemůžou. Ale hlavně vymýšlí pro své hosty odpolední program, který by byl pro ně zajímavý. O víkendu se někteří z nich sešli, aby společně fandili hokejistům, kteří se spolu utkali v zápase Česká republika -Francie. Konečný výsledek nebyl vůbec důležitý, důležité bylo, že byli spolu. Navíc si poté měli Francouzi možnost opéct vuřty u táboráku. To hned tak někde nezažijí.A jaké jsou první postřehy Francouzů? Moc se jim líbilo vystoupení dudácké kapely s krojovanými tanečníky během koncertu v refektáři ZUŠ, přezouvání ve škole jim přijde zvláštní, na polévku při obědě nejsou zvyklí, postrádají v naší jídelně podnosy na odnášení jídla a hledali tu i pro ně samozřejmou bagetu. Překvapila je přítomnost nápojového automatu v budově školy, což u nich doma neznají. Doposud neznali rohlíkya diví se, když je k večeři voláme „již“ v 19 h, což je pro ně příliš brzy. Nemáme u nás školní autobusy, které by je zavezly přímo před školu, a udivuje je i zvuk houkajících sanitek, který je jiný než ten, na který jsou zvyklí z Francie. Všimli si také, že se u nás lidé, kteří se dobře znají, při setkání nelíbají na tváře, ale podají si ruku, což na ně působí chladně.Prvotní bariéry ostychu byly již prolomeny a my věříme, že druhá polovina pobytu Francouzů v našich rodinách proběhne hladce. V sobotu ráno naši francouzští přátelé zamíří do svých domovů a my se konečně pořádně vyspíme a dočerpáme ztracenésíly.              

Petra Šlajsová